Každý enneagramový typ má své specifické obranné mechanismy, které používá k ochraně svého jádra a vyrovnání se s emocionálními výzvami.
Nejprve vám nabídnu stručný přehled obranných mechanismů u jednotlivých triád (triády jsou podrobně rozebrány ve zvláštní kapitole).
Tělová triáda (typy 8, 9, 1): Tyto typy mají tendenci reagovat na stres fyzickým pohybem nebo činností. Jejich obranné mechanismy mohou zahrnovat potlačování emocí a reflexivní reakce. Nebo boj, útěk či zmrazení.
Myslící triáda (typy 5, 6, 7): Lidé v této triádě mají tendenci reagovat na stres analýzou a intelektuálním zpracováním informací. Jejich obranné mechanismy mohou zahrnovat tendenci k nadměrné analýze, úniku do myšlenek a plánování nebo fantazírování.
Emoční triáda (typy 2, 3, 4): Tyto typy mají tendenci reagovat na stres emocionálními reakcemi a projevy. Jejich obranné mechanismy mohou zahrnovat potlačování emocí, hledání potvrzení od ostatních nebo tvorbu idealizovaných obrazů.
Dále uvádím podrobnější přehled obranných mechanismů jednotlivých enneagramových typů.
- Přetrvávající sebeovládání a sebekázeň
- Potlačování nepřijatelných emocí
- Kritizování sebe i ostatních
- Vyžadování a očekávání dokonalosti
Obranný mechanismus: Represe
Typ 1 často potlačuje své emoce – hlavně hněv – protože má pocit, že by měl být „správný“, dobrý a negativní emoce nedávat najevo. Snaží se žít podle vysokých morálních pravidel a být disciplinovaný, což může vést k tomu, že upozadí vlastní přání a potřeby.
Základní vzorec je: „Udělám něco dobrého, abych vyrovnal pocit, že je na mně něco špatně.“ S tím souvisí obranný mechanismus zvaný reaktivní formace. Znamená to, že člověk si nepřipustí určité impulzy nebo emoce a místo toho začne dělat pravý opak – jako způsob, jak si udržet obraz sebe sama. Když se objeví pohnutky (často agresivní nebo sexuální), které se nehodí do toho, jak se vnímá, může je „přetavit“ do intenzivní práce nebo snahy být ještě lepší.
Dalším častým obranným mechanismem je kontrola jednání. Místo okamžité reakce proběhne v hlavě velmi rychlá „vnitřní cenzura“, která rozhodne, co člověk řekne – a jakým způsobem.
Oba tyto způsoby pomáhají nevyjádřit nepříjemné pocity a impulzy a zároveň posilují představu: „Já vím, co je správné a co ne.“
- Popírání nezávislosti a potřeba být potřebným
- Přehnaná péče o druhé
- Snažení se získat lásku a uznání prostřednictvím péče o ostatní
- Potlačování vlastních potřeb
Obranný mechanismus: Potlačení
Typ 2 často odsouvá vlastní potřeby a přání stranou, aby se mohl co nejvíc věnovat druhým. Má pocit, že musí být užitečný, potřebný a „nezastupitelný“. Kvůli tomu snadno přehlédne, jak se sám doopravdy cítí.
Potlačení jako hlavní obranný mechanismus je v podstatě nevědomé „radši to nechci vědět“. U typu 2 se to projevuje hlavně tím, že si nepřipouští vlastní potřeby, protože by mohly být v rozporu s tím, od čeho očekává náklonnost a lásku. Postupně si tak „vycvičí“ pozornost, aby mířila ven – na druhé lidi – a ne na sebe. Když si totiž přizná vlastní přání, může být vidět, že jeho dávání není úplně nezištné, ale že je v něm i touha něco získat: přijetí, lásku, pocit hodnoty a identitu „toho, kdo dává“.
Vlastní potřeby proto typ 2 často potlačí a zároveň je začne vnímat spíš u druhých – jako by je „přenášel“ ven. Celý život je tu pro ostatní, a na sebe zapomíná.
Jako důsledek se může objevit silnější emotivnost, zjednodušené prožívání („buď je to krásné, nebo hrozné“), impulzivita a také určitá „laskavá manipulace“ ve vztazích – snaha si blízkost udržet tím, že hodně dává. Je to, jako by uspokojení bez uvědomění potřeby nepřineslo pocit skutečného naplnění. A tak vzniká neuhasitelná touha po intenzitě, pozornosti a potvrzení.
Pro typ 2 je také těžké říct si o pomoc. Jednak proto, že si často ani neuvědomí, co by sám potřeboval, a jednak kvůli pýše: „Zvládnu to sám.“ Přiznat potřebu pomoci pak může působit jako oslabení nebo ponížení – něco, k čemu se nechce „sklonit“.
- Přetvářka a zaměření na image
- Identifikace s úspěchem a uznáním
- Potlačování neúspěchů a zranitelnosti
- Ambicióznost a neustálé snažení se prezentovat v co nejlepším světle
Obranný mechanismus: Identifikace
Typ 3 si často staví svou hodnotu na úspěchu a výkonu. Silně se ztotožňuje s tím, co dokáže, jak působí a jak je efektivní. Vytváří si „výkonnou“ identitu a potlačuje nebo odsouvá stranou ty části sebe, které se do tohoto obrazu nehodí. Úspěch a uznání se pak stávají hlavním zdrojem jeho sebevědomí.
Klíčový mechanismus je identifikace s ideálním sebeobrazem, který vzniká jako odpověď na očekávání okolí. Často v tom hraje roli i to, co chtěli rodiče – jejich představy, hodnoty a způsoby chování. Typ 3 si zvyšuje pocit vlastní hodnoty tím, že napodobuje lidi s prestiží a úspěchem: přebírá jejich styl komunikace, gesta, pracovní návyky, a postupně i jejich hodnoty a názory. Tím má pocit, že se „napojuje“ na jejich úspěch a že je také někdo.
Aby se cítil v bezpečí, typ 3 se může velmi pevně spojit se svou rolí, profesí, projektem nebo firmou – jako by to byl on sám. Proto jen nerad přijímá kritiku, zvlášť když míří na jeho práci, tým nebo organizaci. Kritika pak nebolí jen „to, co dělá“, ale i „to, kým je“.
Často se u něj objevuje také racionalizace (podobně jako u typu 7): své kroky a rozhodnutí si umí dobře vysvětlit a obhájit tak, aby dávaly smysl a podporovaly obraz kompetentního a úspěšného člověka.
- Samozacházení a zaměření na vlastní jedinečnost
- Přehnaná emocionalita a projevy melancholie
- Potlačování pocitů nedostatečnosti a ztráty
- Hledání vlastní identity a zvláštnosti
Obranný mechanismus: Introjekce
Typ 4 má tendenci „nasávat“ a přebírat pocity z okolí, aby si udržel dojem hlubokého kontaktu se svým vnitřním světem. Často věří, že právě skrze silné emoce lépe pochopí, kým je a v čem je jedinečný. Může se proto snadno ztotožnit s pocity ztráty, bolesti nebo melancholie.
Jeho hlavním obranným mechanismem je introjekce – tedy nevědomé přebírání cizích postojů a hlasů do vlastního nitra. U typu 4 se to často projevuje tím, že si do sebe „uloží“ kritický, odmítavý hlas (například rodičovský), který pak ovlivňuje jeho sebehodnocení. Nízké sebevědomí tak nemusí být jen „jeho povaha“, ale i důsledek toho, že v sobě nese vnitřního kritika.
Z toho může vyrůstat i závist: když se člověk uvnitř cítí nedostatečný, je citlivější na to, co druzí mají, umí nebo jak působí. Zároveň se může objevit silná potřeba vnějšího uznání a lásky – jako náhrada za to, že je těžké mít rád sám sebe.
Když typ 4 zažije ztrátu lásky nebo blízkosti, může reagovat tím, že si „ponechá“ milovaného člověka uvnitř sebe: jako by říkal „nepotřebuju tě venku, mám tě teď v sobě“. Tím si udržuje pocit spojení, i když vnější vztah chybí nebo bolí.
Introjekce také souvisí s vnitřním porovnáváním: typ 4 často vidí u druhých to nejlepší a u sebe naopak to nejhorší. Výsledkem může být pocit podřazenosti – i když navenek může působit citlivě, originálně nebo hluboce.
V terapii se u typu 4 často objevuje i další mechanismus, kterému se říká obrácení proti sobě (Perls tomu říkal retroflexe). Znamená to, že člověk otočí proti sobě to, co by nejraději vyjádřil ven: například zlost, kritiku nebo potřebu. Místo aby to směřovalo k druhým, obrátí to dovnitř. Někdy to vypadá i opačně: sám sobě dává to, co by potřeboval od někoho jiného – protože si o to neumí říct nebo se bojí, že by to nedostal.
- Odstup a izolace
- Hromadění vědomostí a informací
- Potlačování potřeb po interakci a emocionální blízkosti
- Vyčerpávání energie z prostředí
Obranný mechanismus: Izolace
Typ 5 má často potřebu udržovat si odstup – od emocí i od lidí – aby měl klid na přemýšlení, pozorování a zkoumání světa. Emocionální distance mu dává pocit kontroly a bezpečí, protože svět může vnímat jako náročný nebo potenciálně ohrožující.
Jeho hlavním obranným mechanismem je izolace. Neznamená to jen sociální samotu, ale i vnitřní odpojení: typ 5 se může „odstřihnout“ od vztahů, od vlastních pocitů, někdy i od svého těla. Izolace se často projevuje tím, že emoce jsou oddělené od toho, co se děje – člověk si uvědomuje fakta, ale necítí k nim odpovídající prožitek.
U traumatických nebo velmi silných zážitků to může vypadat tak, že si pamatuje, co se stalo (obsah), ale chybí mu k tomu emoce, které tehdy prožíval. Jako by se díval na svůj život zvenčí: spíš pozorovatel než účastník. Může mít pocit, že sleduje někoho jiného, ne sebe.
S izolací souvisí i „škatulkování“ – rozdělování věcí do oddělených přihrádek. Typ 5 může mít v hlavě různé myšlenky, role nebo postoje vedle sebe, aniž by si připouštěl, že si třeba odporují. Stejně tak může oddělit jednotlivé části dne nebo jednotlivé vzpomínky tak, že spolu zdánlivě nesouvisí – jako by to, co se stalo ráno, nemělo nic společného s tím, co se děje odpoledne.
Tento způsob fungování může být i ochranou před impulzivními reakcemi a před emocemi, které by ho mohly zahlcovat. Izolace je pro tento typ základní „stavba bezpečí“: když jsou situace a pocity oddělené zdmi, jsou lépe zvládnutelné.
Proto se typ 5 často vzdaluje lidem i světu. Mívá spíš málo, ale stálých přátel – často z různých oblastí života, kteří se navzájem ani neznají. A podobný odstup se může týkat i jeho vlastního těla a potřeb. Utlumuje pocity a vyhýbá se situacím, kde by emoce běžně vznikaly. V krajním případě to může působit, jako by se „zastavil život“, jen aby se nemusel cítit.
- Přecitlivělost na nebezpečí a strach
- Hledání zabezpečení a opory v autoritách
- Potlačování vlastních myšlenek a intuice
- Přílišná opatrnost a podezíravost
Obranný mechanismus: Projekce
Typ 6 má sklon promítat své vlastní obavy a úzkosti do lidí nebo situací kolem sebe. Tím se snaží získat větší jistotu a pocit kontroly. Projekce mu pomáhá být ve střehu: hledá možné hrozby ve vnějším světě, aby se na ně mohl připravit.
Jeho hlavním obranným mechanismem je projekce – tedy to, že člověk připisuje druhým vlastnosti, pocity nebo úmysly, které si u sebe nechce (nebo neumí) přiznat. Místo „mám strach“ nebo „jsem naštvaný“ se může objevit dojem „oni jsou nebezpeční“, „oni to se mnou myslí špatně“ nebo „oni mě chtějí nachytat“. Takové promítání chrání člověka před nepříjemnými emocemi a zároveň mu dává pocit, že ví, na čem je.
Někdy se v tom objevuje i silné vnitřní sebeobviňování, které se pak přenese ven: člověk očekává odsouzení, zlobu nebo špatnou vůli od okolí (někdy se tomu říká projekce přísného svědomí). Projekce pak může fungovat i jako způsob, jak se „očistit“ – jakoby se zbavit viny tím, že se zdroj ohrožení přesune mimo sebe.
S tím souvisí i pocit, že jsem zvenku sledovaný nebo hodnocený, který se může projevit jako podezřívavost. Dá se to chápat i jako externalizace: vnitřní napětí a nejistota se promění v něco, co se údajně děje mezi lidmi – v mezilidských vztazích. Pak už nejde jen o to, co prožívám uvnitř, ale o to, „co mi dělají druzí“.
- Odvádění pozornosti od negativních emocí
- Přesun pozornosti na nové zážitky a možnosti
- Potlačování pocitu ztráty a omezení
- Nedostatečné zpracování smutku a nepohodlí
Obranný mechanismus: Racionalizace
Typ 7 má sklon vysvětlovat si své zážitky tak, aby zůstaly co nejvíc pozitivní. Zaměřuje se na světlé stránky a nepříjemné části reality raději zlehčuje, obejde nebo přehlédne. Racionalizace mu pomáhá utéct před bolestí a těžkými emocemi tím, že si všechno „logicky“ zdůvodní a převypráví do přijatelnější podoby.
Racionalizace znamená, že si člověk dodatečně vymyslí důvod pro své chování nebo postoj, i když skutečný motiv si neuvědomuje. Pozornost se odkloní od nepříjemné pravdy (například strachu, zranění, pocitu viny) a místo toho se nabídne vysvětlení, které zní rozumně, hezky a „správně“. Díky tomu se člověk cítí v pořádku – a jeho vnitřní morální měřítko (superego) je spokojené.
U typu 7 je vysvětlování často způsob, jak se rychle dostat zpátky k příjemnu. Když se objeví překážka, bolest nebo nuda, najde se výklad, který to zlehčí, obrátí ve výhodu nebo otevře další možnost: „Není to problém, aspoň…“, „Vlastně je to dobře, protože…“.
S tím často souvisí i idealizace – tendence vidět sebe i život v lepším světle, než jaké právě jsou. Bez určité idealizace by trvalý optimismus a „v pohodě“ nálada šla udržet jen těžko. Někdy se k tomu přidá i popření viny a trochu narcistní tón: člověk se vidí jako někdo, kdo to zvládá, má na víc a zaslouží si dobré věci – a rád si to sám potvrzuje.
Důležitá může být i sublimace: typ 7 umí přesměrovat silnou energii a impulzy do činností, které jsou společensky ceněné – do práce, tvorby, projektů, zážitků. Často také „přeznačkuje“ vlastní zájem jako něco pro druhé: může své motivace popsat jako altruistické, i když v tom zároveň hledá i vlastní naplnění.
A nakonec je pro typ 7 typická i orientace na fantazii a plány. Když realita není příjemná nebo je omezující, nahradí se představami: tím, co bude, co by mohlo být, jaké další dveře se dají otevřít. Silná energie se pak přesune z toho, co nejde, do jiné oblasti – do možností, nápadů a budoucích scénářů.
- Kontrola a dominance nad okolím
- Potlačování vlastní zranitelnosti a závislosti
- Přílišná sebejistota a odmítání slabosti
- Intenzivní projev emocí a agrese
Obranný mechanismus: Popření
Typ 8 má tendenci popírat svou zranitelnost a slabosti, aby si udržel pocit síly a kontroly. Zranitelnost často vnímá jako riziko – jako něco, co by mohlo znamenat slabost nebo možnost, že ho někdo ovládne. Proto se soustředí na to, aby působil silně, nezávisle a neohroženě, i kdyby to znamenalo odpojit se od vlastních citů.
U mnoha typů je běžné, že potlačují agresi nebo sexualitu, ale pro typ 8 je naopak typické, že tyto impulzy spíš nebrzdí – a může působit velmi přímo, razantně a impulzivně. Zvlášť pokud má hodně „tvrdý“ styl, může přes přehnanou asertivitu a agresi utíkat před pocitem bezmoci nebo závislosti. Jeho přístup k životu je často obranný: „Když budu silný, nikdo mě nezlomí.“
Hlavním mechanismem je zde popření v širokém smyslu. Nejde jen o to popírat emoce, ale i popírat věci, které se nehodí do jeho obrazu světa – do toho, co považuje za pravdu, spravedlnost a správný řád. Typ 8 může popírat vlastní slabosti, limity a hranice své moci. A když popírá své hranice, často zároveň popírá i signály těla: únavu, fyzickou bolest, nebo citovou bolest. Prostě „jede dál“.
Součástí toho může být i popření viny, studu nebo pocitu bezcennosti, které by se mohly objevit, když má dojem, že někoho přehlédl, zatlačil nebo zranil. Místo toho, aby se ozvalo „měl bych“, může se v něm objevit spíš vzdor vůči autoritám a pravidlům. Někdy to vypadá, jako by popíral vnitřní autoritu (superego) – tedy převzaté hodnoty a očekávání, která společnost nebo rodiče vnucovali.
Tohle „proti“ může mít podobu obrácené identifikace: člověk se nevědomě vymezuje vůči tomu, co se od něj čekalo, a jde záměrně opačným směrem. Zatímco typ 4 má tendenci brát do sebe i to, co ho zraňuje (jako by to „polykal“), typ 8 je spíš opak: rychle „vyplivne“ všechno, co mu nesedí, co ho omezuje nebo co je proti jeho vůli.
- Ustupování a vyhýbání se konfliktům
- Potlačování vlastních potřeb a preferencí
- Ignorování nekomfortních emocí
- Snaha udržet harmonii a klid v prostředí
Obranný mechanismus: Narcistické stahování (pasivní agresivita)
Typ 9 má sklon stáhnout se do sebe a vyhýbat se konfliktům. Tím si udržuje vnitřní klid a rovnováhu, ale zároveň může přehlížet nepříjemnou realitu a odkládat řešení problémů. Často utíká do snění, fantazií nebo „autopilota“, protože přímý střet s napětím je pro něj příliš rušivý.
Typ 9 se někdy odděluje od své vnitřní zkušenosti tím, že přesune pozornost ven – k aktivitám a podnětům, které ho zklidní nebo otupí. Dá se to popsat jako určitá narkotizace: jakési „uložení ke spánku“ skrze práci, rutinu, televizi, čtení nebo jiné rozptýlení. Navenek funguje, ale uvnitř se odpojí od toho, co doopravdy cítí a chce.
Podobně funguje i mechanismus, který se v gestalt terapii označuje jako deflexe. Je to způsob, jak se vyhnout přímému kontaktu – s druhými i se sebou. Místo aby šel do věci napřímo, „uhne“: mluví o věcech spíš obecně než osobně, nahrazuje silné emoce mírnějšími, používá stereotypní fráze, odvádí řeč jinam, vyhýbá se rozhodnutí nebo nechává věci vyšumět. Jako by tím „uhasil oheň“ situace, aby se nic nevyhrotilo.
U typu 9 se může objevovat i konfluence – rozmazání hranic mezi „já“ a „ty“. V praxi to může vypadat tak, že se snaží splynout, přizpůsobit, být v pohodě s druhými… jen aby nemusel cítit oddělenost, osamělost nebo vlastní odlišnost. Je to snaha vyhnout se nepříjemnému faktu, že každý je nakonec sám za sebe.
Když je pro něj nepříjemné jít do hloubky a podívat se na své motivace, často nastoupí otupění nebo zdánlivá lhostejnost. Ne proto, že by mu na věcech nezáleželo, ale protože se raději stáhne ze středu prožívání „na okraj“ – tam, kde je to tišší, bezpečnější a nic se nemusí řešit hned.