Emoce a hříchy jednotlivých typů

Židovské slovo pro hřích ḥet pochází ze slovesa, jehož význam je minout terč.  Stejný význam má i řecký význam hamartia. Situace lukostřelce, který se netrefil, který se minul cíle, přeneseně situace člověka, jehož životní dráha nemíří do terče.

Hřích (ze staroslověnštiny grěch, chyba, hřích) původně znamenal zbloudění, omyl, chybu, také ve smyslu urážky božstev. V biblických náboženstvích hřích nezakládá jen vinu mezi lidmi, nýbrž znamená také porušení smlouvy s Bohem a tím i vzpouru proti němu.

Hřích způsobuje oddělení od jednoty, tedy i sám od sebe.

S každým enneagramovým typem je spojován pojem emoční a mentální fixace. Je pro daný typ dominantní a určuje jeho myšlení a chování. Je to hlavní emoce, ke které se daný typ vrací, a která je spojena s jeho základní touhou a největším strachem.

Emoční fixace jsou pravděpodobně inspirovány Sedmi smrtelnými hříchy. Vzhledem k tomu, že typů v enneagramu je devět, byly přidány ještě dva: Strach a Klam. Člověk nejvíce podléhá hříchu, s nímž je spojen jeho typ.

• Jedničky chtějí mít ideální svět, a protože se jim to nikdy nemůže podařit, podléhají hněvu (ira), protože podle nich svět nefunguje tak, jak by měl.

• Dvojky se snaží být důležité, staví se nad ostatní lidi i nad Boha, když si myslí, že můžou pomoci všem, a proto podléhají pýše (superbia).

• Trojky chtějí být v očích ostatních nejlepší, uchylují se tak ke klamu (lži).
• Čtyřky si myslí, že někteří jiní lidé mají něco, co ony nemají, což způsobuje závist (invidia).
• Pětky se bojí, že nebude dost pro všechny, proto často propadají lakotě (avaritia) – drží své zdroje a odmítají se dělit.
• Hlavní problém šestek tkví v jejich strachu. Nevěří sobě ani okolnímu světu.
• Sedmičky jako požitkáři mají sklon k přehnané konzumaci zážitků a příjemných věcí, což nazýváme obžerstvím (gula) ve smyslu celkové nestřídmosti.
• Osmičky mají nezřízenou chuť po moci a ovládání ostatních, proto propadají chtíči (luxuria) ve smyslu přílišných výstředností. Příliš jídla, příliš pití, příliš hlasitosti.
• Devítky nejsou průbojné a konfliktům se pokud možno vyhýbají, proto se stávají obětí duchovní a emocionální lenosti (acedia).

EMOČNÍ FIXACE JEDNIČKY – ZLOST

Zlost se u tohoto typu lidí dá chápat jako skrytý základ jejich povahy. Navenek se ale častěji ukáže spíš jako vztek spojený s pocitem, že se děje něco nespravedlivého.

Nejde přitom o to, že by tito lidé zlost „silně prožívali“ a dávali ji najevo. Zlost se u nich spíš promítá do typických vlastností, jako je kritičnost, vysoké nároky, potřeba mít věci pod kontrolou, důraz na disciplínu, perfekcionismus, dominance, asertivita a také silná sebekritika.

Tento typ si většinou svůj hněv ani neuvědomuje, nebo ho nechce otevřeně ukázat. Ve slovech se často drží zpátky, protože by vyjádření vzteku narušilo obraz „já jsem rozumný, správný a slušný člověk“. V chování se ale zlost přesto projevuje – často nevědomě. Část jejich „vzorného“ jednání může být vlastně obranou: snaží se potlačit destruktivní pocity tím, že jsou až příliš uvážení, správní a dobře mínění.

Proto působí spíš jako nároční a kritičtí lidé než jako někdo otevřeně nepříjemný nebo nenávistný. Jejich „přehnaná ctnostnost“ často vyrůstá právě z boje se zlostí a agresí.

Tito lidé bývají málo spontánní a hodně se řídí pravidly. Dá se říct, že energie, kterou používají na potlačení spontánnosti, se v nich mění ve vnitřní hněv. Ten se pak může projevovat třeba jako podrážděnost, věčné vysvětlování a obhajování, napětí, strohost nebo občasné rozhořčené výbuchy.

A sami to mohou vnímat tak, že zlost je něco „špatného“ a „nedokonalého“: vzorné děti se přece nezlobí. Uvnitř je ale často silný hněv nad tím, že svět není tak dokonalý, jak by měl být – jen ho navenek neukážou.

EMOČNÍ FIXACE DVOJKY - PÝCHA

Základem této povahové struktury je strategie „dávám, abych si získal/a druhé“ – a tím zároveň posílil/a vlastní hodnotu. Na první pohled to může vypadat jako velkorysost, ale často je v tom i silná potřeba uznání a zaměření na sebe. Je to kombinace egocentričnosti a zdánlivé velkomyslnosti.

Pýcha se tu projevuje jako způsob, jak se povýšit a „nafouknout“ vlastní obraz. Nejde ale jen o domýšlivost nebo zdravé sebevědomí. Je to hlubší vnitřní přesvědčení typu: „Já jsem láskyplnější než ostatní. Moje láska zachrání druhé.“ Člověk si pak může říkat i něco jako: „Postarám se o vás tak, aby moje láska byla pro váš život nepostradatelná. Beze mě se neobejdete.“

S tím souvisí silná potřeba vztahů, lásky a blízkosti. Tito lidé se často už jako děti naučili získávat lásku a pocit bezpečí tím, že uspokojovali potřeby druhých. Mohli vyrůstat s pocitem, že „přežiju, jen když mě druzí ocení“. Uvnitř pak mívají nízké sebevědomí, které si zvedají tím, že jsou pro někoho výjimeční – hlavně díky tomu, že je někdo miluje a potřebuje.

Otázka pak zní: jak si tu lásku získat? K tomu slouží různé formy svádění. Patří sem snaha být atraktivní – nejen sexuálně, ale i společensky. Erotičnost tu často není jen o sexu. Spíš jde o pozornost a pocit důležitosti. Jak to výstižně řekla jedna žena: „Nechci sex, chci pozornost, kterou dostávám díky tomu, že by k sexu mohlo dojít.“ Takové svádění pak slouží hlavně k potvrzení vlastní hodnoty.

Svádění může mít mnoho podob: přizpůsobování se druhým, hraní rolí, které se ostatním líbí, nebo právě strategie dávání. Protože se tito lidé naučili, že musí být milí a příjemní, aby byli přijati, dávají druhým nejen z laskavosti, ale i proto, aby naplnili vlastní potřebu být chtění a milovaní. Často věří, že kdo chce něco dostat, musí nejdřív dát – a proto se soustředí na přání a potřeby druhých.

Neplatí to ale vždy pro všechny. Zaměřují se hlavně na ty, které považují za „dost důležité“ – takové jejich osobní „VIP“. Mají tendenci stát se nepostradatelnými pro partnera nebo pro lidi s vlivem a mocí. Dá se říct, že potřebují být potřební.

Pýcha je pak způsob, jak si potvrdit vlastní hodnotu: „Cítím se dobře, protože dávám.“ A zároveň tím získávám místo, které je pro druhé těžké nahradit.

EMOČNÍ FIXACE TROJKY - MARNIVOST

Marnivost znamená silné soustředění na vlastní image – člověk žije hlavně „pro oči druhých“. Snaží se dokázat svou hodnotu tím, jak vypadá a jak působí na lidi ve skupině, na které mu záleží.

To často vede k neustálé honbě za úspěchem, který je měřitelný a společensky uznávaný (např. výsledky, status, peníze, výkon). Zároveň se tím ale blokují skutečné, přirozené emoce: člověk si dovolí prožívat a ukazovat jen „správné“ pocity, které okolí přijme. Pozornost směřuje ven – k tomu, jak to vypadá navenek – a méně k tomu, co člověk opravdu cítí uvnitř.

Hlavní potřebou pak bývá touha po pozornosti: být vidět a být uznáván. Pokud to člověk dřív (třeba v dětství) neměl, snaží se to dohnat tím, že pečuje o vzhled a buduje image. Image je vlastně póza nebo role: „Chci, aby si o mně lidé mysleli tohle, a proto se podle toho zařídím.“ Často si vybírá takové věci a chování, které ostatní oceňují.

V dětství se takový člověk mohl naučit, že záleží hlavně na výkonu: lidé jsou chváleni za to, co dokážou, ne za to, kým jsou. Jak řekla jedna žena: „Neměla jsem pocit, že mě mají rádi za to, jaká jsem, ale pochválili mě, když se mi něco povedlo.“

Marnivost se proto neprojevuje jen vzhledem. Jde i o to, že člověk nahrazuje vnitřní kompas tím, co zrovna očekává okolí. Podle toho se přizpůsobuje – někdy až „chameleónsky“ – aby získal hodnotu a uznání od určité skupiny lidí. Paradoxně to může vypadat i tak, že součástí image je „nestarat se o vzhled“ (například v některých alternativních subkulturách) – pořád jde ale o to, jak člověk působí.

S tím se pojí i strach z chyby (protože chce uspět) a také strach ukázat své pravé já. Bez „masky“ by mohl být odmítnut. Přitom často bývá velmi schopný dosahovat cílů, protože se naučil, že lásku a ocenění lze získat výkonem, tvrdou prací a správným postavením.

Jiným slovem pro marnivost je ješitnost: důležitější je obal (jak to vypadá navenek) než obsah (kdo člověk doopravdy je).

EMOČNÍ FIXACE ČTYŘKY - ZÁVIST

Závist je nepříjemný pocit, který vzniká, když mám dojem, že mi něco chybí a druzí to mají. Je v tom bolest, touha a také představa, že „to dobré“ je někde venku – u někoho jiného – a já to musím získat, aby mi bylo lépe.

Někdy může být závist pochopitelná reakce na to, že člověk v minulosti zažil nedostatek (málo lásky, podpory, přijetí). Problém je, že závist se pak může stát pastí: čím víc toužím po lásce nebo uznání zvenčí, tím víc se mi potvrzuje vnitřní pocit „nejsem dost dobrý/á“ nebo „něco mi chybí“. A to vede k další nespokojenosti a bolesti. Závist se tak sama přiživuje – člověk chce víc a víc, ale úleva nepřichází.

Závist se může projevovat i sociálně: třeba idealizací „těch nahoře“ (úspěšných, bohatých, obdivovaných) a silnou touhou stát se jedním z nich. V téhle podobě může závist přejít i do nepřejícnosti – vadí mi cizí úspěch nebo vyšší postavení. Zároveň se ale často objevuje i druhá strana: potřeba toho člověka napodobit, dohnat ho a vyrovnat se mu.

V jemnější podobě se závist ukazuje jako neustálá honba za něčím výjimečným a intenzivním. Obyčejné, klidné věci pak připadají málo – „není to ono“. Člověk je pořád trochu nespokojený, protože běžný život není dost „velký“ nebo „dost dramatický“.

Jedna žena to popsala tak, že pro ni závist znamená nerovnováhu v tom, jak vnímá realitu: vidí u druhých něco, co jí údajně chybí. Přitom je možné, že to v nějaké podobě má taky, jen to nedokáže vidět a ocenit.

To, co člověku „chybí“, může být někdy i věc (peníze, vzhled, majetek), častěji jsou to ale lidské kvality, úspěch, oblíbenost nebo pocit, že druzí mají lepší vztahy a více lásky. Často je v pozadí hlavně touha po hlubokém, naplňujícím vztahu.

Závist se dá popsat jako bodavý pocit u srdce spojený s pocitem vlastního nedostatku – a živí ji představa, že druzí dostávají citové naplnění, které mně bylo odepřeno.

EMOČNÍ FIXACE PĚTKY – LAKOTA

Lakota se tady nemyslí jen jako vztah k penězům. Jde hlavně o „zadržování“ – člověk si drží své věci, čas, energii, soukromí i pocity. V pozadí bývá strach, že kdyby něco dal nebo se druhým víc otevřel, „vyčerpalo by ho to“ a on by zůstal prázdný, bez sil a bez kontroly.

Tito lidé často věří, že svět po nich chce příliš mnoho a na oplátku dává málo. Mají pocit, že už tak mají málo času a energie, a proto se chrání: omezují kontakt s lidmi, zjednodušují své potřeby, drží si odstup a dělají všechno pro to, aby si udrželi vlastní prostor.

Zadržování vychází i ze strachu, že přijdou o to málo, co mají, nebo že ve vztazích ztratí nezávislost. Nezávislost je pro ně klíčová – často až tak, že jsou „závislí na tom být nezávislí“. Raději spoléhají sami na sebe, než aby se někomu přiblížili a riskovali, že budou něco potřebovat.

S tím souvisí i nedůvěra v to, že by mohli přijmout péči od druhých, nebo si o něco říct. Často to vzdají předem: „Stejně to nemá cenu, radši se přizpůsobím a vystačím si.“ Kompenzují to tím, že si hlídají „své“ – někdy ve smyslu věcí, ale častěji ve smyslu vnitřního světa: kontrolují, kolik energie dávají ven, šetří síly, drží si odstup.

V hlavě to může znít jako: „Já to nepotřebuju, obejdu se bez toho.“ To jim dává pocit svobody: být nezávazní, nenechat se omezovat, nikomu nic nedlužit. Proto si budují „strategii odstupu“ – být blízko lidí jen tolik, aby se cítili v bezpečí.

Často se u nich objevuje strach, že je druzí „pohltí“ – že budou chtít moc času, pozornosti nebo závazků. I když to nemusí být úplně vědomé, je v tom i potlačená potřeba vztahů a zároveň obava ze závislosti. Proto často dávají přednost samotě. Samota jim většinou vyhovuje a pokud se nezmění v silnou izolaci, nebývají často znudění ani depresivní – mají svůj vnitřní svět, ve kterém si vystačí.

Být ve vztahu pro ně ale může znamenat, že se musí přizpůsobit a potlačit své preference a skutečné pocity. To v nich vytváří napětí, a po kontaktu s lidmi pak potřebují „dobít baterky“ o samotě. Někdy mají dokonce pocit, že se se sebou a se svými pocity propojí až ve chvíli, kdy jsou sami. Jak to popsal jeden muž: chtěl se s někým podělit o to, na co přišel v samotě, ale opravdovou radost ze společnosti cítil až ve chvíli, kdy byl zase sám.

Dalším typickým rysem může být zdánlivá „necitlivost“. Ve skutečnosti v pozadí často stojí strach z vlastních emocí – až tak silný, že člověk emoce raději potlačí nebo „přemýšlí místo cítění“. Navenek pak může působit odtažitě, chladně, bez empatie nebo apaticky. Může se objevit i menší schopnost užívat si radost a potěšení.

Tahle „chladnost“ ale často není tvrdost, spíš obrana. Uvnitř mohou být tito lidé naopak hodně citliví a snadno zranitelní. Právě tahle přecitlivělost je může vést k tomu, že se vztahům raději vyhýbají – aby se vyhnuli bolesti, zklamání nebo pocitu ohrožení. Někdy je odstup také způsob, jak se chránit před vlastními silnými emocemi. Jak to vyjádřila jedna žena: připadá jí nebezpečné ukazovat city, protože se pak cítí menší, odhalená a zranitelná – a její pocity jsou tak intenzivní, že se musí stáhnout, aby to „ustála“.

EMOČNÍ FIXACE ŠESTKY – STRACH

Bázlivost znamená, že člověk kvůli strachu váhá, zdrží se, nebo úplně „zamrzne“ a nic neudělá. U tohoto typu osobnosti je strach hlavním tématem. Často se ale neprojevuje jako strach z jedné konkrétní věci, spíš jako dlouhodobá úzkost.

Rozdíl je v tom, že strach bývá navázaný na jasné nebezpečí („bojím se psa, bojím se zkoušky“), zatímco úzkost je spíš neurčitý pocit ohrožení („něco je špatně“, „něco se může stát“), i když žádné zjevné nebezpečí nevidíme. Někdy se to vysvětluje i tak, že strach je spíš krátký a nárazový, kdežto úzkost je dlouhodobá a vrací se. Úzkost se dá představit jako „zamrzlý strach“ – varování před něčím, co už třeba ani nehrozí, ale v hlavě to pořád běží dál.

S tím souvisí celá řada typických obav: strach ze změn, strach udělat chybu, strach z neznámého, strach se osamostatnit, strach z nepřátelství nebo podvodu, strach, že to člověk nezvládne, strach o přežití, strach ze samoty v „nebezpečném“ světě, strach ze zrady i strach z blízkosti a lásky.

Tyto obavy pak ovlivňují chování. Často se objevuje:

• nejistota, nerozhodnost a váhavost (hlavně kvůli strachu, že se rozhodnu špatně),
• nekonečné pochybnosti a „zaseknutí“ v přemýšlení,
• vyhýbání se rozhodnutím a snaha o kompromisy,
• přehnaná opatrnost a starostlivost,
• nutkání všechno víckrát kontrolovat,
• nízká sebedůvěra,
• nepohoda v situacích bez jasných pravidel a struktury.

V jádru bývá často i strach z vlastních impulzů – strach jednat spontánně. Člověk má obavu „jen tak být“, udělat krok bez jistoty. To se pak kombinuje se strachem z okolního světa a z toho, co by mohlo nastat jako důsledek dnešního rozhodnutí. A úplně nejsilnější může být paradoxně strach ze samotného strachu („co když mě ten strach úplně ovládne?“).

U tohoto typu se často popisují dva základní způsoby, jak se se strachem vyrovnat:

1. Fobická reakce – útěk
   Člověk se snaží být v bezpečí tím, že se vyhne riziku. Drží se pravidel, autorit a jistot. Raději ustoupí, přizpůsobí se, „hlavně ať je klid“.
2. Kontrafobická reakce – útok
   Člověk udělá opak: jde proti strachu čelem. Vzpírá se autoritám, vyhledává náročné nebo riskantní situace a říká si něco jako: „Musím udělat přesně to, čeho se bojím.“ Strach je pořád přítomný, ale člověk ho překrývá tvrdostí, silou a odvahou. Často věří, že když nepůjde „vpřed“, uvízne v nekonečném přemílání a představování si nejhorších scénářů.

I u kontrafobické varianty ale zůstává uvnitř nejistota. Někdy se může projevovat zastrašováním nebo snahou působit autoritativně, aby se člověk cítil bezpečně. Současně se v tom může objevovat i vina a strach z odplaty („co když se mi to vrátí?“), což souvisí s podezřívavostí. V extrému to může připomínat „štěkání psa“ – navenek drsné a útočné, ale uvnitř to pořád pohání strach.

EMOČNÍ FIXACE SEDMIČKY – NESTŘÍDMOST

Nestřídmost se dá jednoduše nazvat nenasytnost – silná touha po potěšení. Platí tu heslo: „víc je lépe a ještě víc je ještě lepší.“

Základní způsob fungování tohoto typu je utíkat od bolesti. Když se objeví nepříjemný pocit nebo hrozí něco nepříjemného, člověk si rychle najde „únikovou cestu“ k něčemu hezkému a zábavnému. Souvisí to s vnitřním nastavením, že žádné hranice vlastně neplatí: vždycky se dá jít dál, zažít víc, mít víc. Proč se spokojit s málem, když to může být ještě lepší?

Proto tito lidé často působí jako „hltouni zážitků“. Raději ochutnají trochu od všeho, než aby se dlouhodobě zavázali k jedné možnosti. Nejde jim tolik o „víc toho samého“, spíš je láká nové, jiné, vzdálené, někdy i trochu bláznivé. Jsou to hledači změny, dobrodružství a překvapení. Někdy se tomu říká i „opičí mysl“ – myšlenky skáčou z jedné zajímavé věci na druhou.

Honba za zážitky často vede pryč od toho, co je „tady a teď“ (co se zdá obyčejné nebo nedostatečné) k tomu, co slibuje víc „tam někde“. Navenek je v tom hodně nadšení, ale uvnitř může být skrytá frustrace – protože spokojenost se rychle vytrácí a je potřeba další impuls.

Tito lidé jsou zaměření na potěšení (hedonismus) a současně mají silnou tendenci vyhýbat se utrpení. Často jsou k sobě i k druhým shovívaví, působí uvolněně a tolerantně („nech to být, v klidu“). Někdy to vypadá jako „playboy“ přístup k životu: svět je fajn místo a hlavně je potřeba si ho užít. To může být i způsob, jak se chránit před bolestí a zklamáním.

Často u nich najdeme i rebelský a antikonvenční postoj: neradi se nechají omezovat autoritou, ale spíš než přímým bojem to řeší chytře, diplomaticky. K lidem přistupují spíš rovnostářsky („jsme si všichni rovni“).

Typický bývá také problém s disciplínou – odkládat potěšení je pro ně těžké. Dá se říct, že původní hledání lásky a naplnění se u nich někdy mění na hledání příjemných prožitků.

Když se dostanou do potíží, umí být velmi zruční ve vysvětlování a omlouvání: dokážou si věci odůvodnit a „vymluvit se z toho“. Navenek působí mile, zábavně a bezstarostně, takže jsou často oblíbení společníci.

Jejich dobrá nálada ale někdy není jen přirozená – může být i nucená, protože pomáhá držet dál nepříjemné pocity. Jedna z nejčastějších strategií, jak se bolesti vyhnout, je dělat si ze všeho legraci. Proto jejich šarm může být nejen přitažlivý, ale občas i trochu manipulativní – a někdy tím člověk „okouzlí“ nejen ostatní, ale i sám sebe, aby nemusel cítit to, co bolí.

EMOČNÍ FIXACE OSMIČKY – SLAST

Nejde jen o sexuální potěšení. Tady se mluví hlavně o vášni pro nadměrnost a silné podněty. Tito lidé hledají intenzitu všemi možnými způsoby: akcí, napětím, „kořením“ života, vysokou rychlostí, hlasitou hudbou a podobně. Potřeba slasti u nich může souviset i s tím, že mají hodně energie a chtějí ji vybít.

Často jdou do extrémů: příliš divoká zábava, příliš tvrdá práce, po které úplně odpadnou. Příliš mnoho, příliš nahlas, příliš často. Jako by měli pocit, že nejsou dost naživu, pokud necítí silnou stimulaci.

Slast je pro ně hlavně touha po intenzitě, které dosahují spíš činy než prožíváním emocí. Proto mohou působit jako velmi „tvrdí“ a méně citliví. Kdo se často prosazuje silou, obvykle se naučí své pocity kontrolovat. Zranitelnost a pocit nepřemožitelnosti se totiž těžko snášejí dohromady.

Jsou impulzivní a mají rádi užívání si života, ale oproti jiným podobným typům jsou drsnější. Často za tím stojí raná zkušenost, že svět je krutý a nespravedlivý a že silní zneužívají slabé. Z toho si mohou odnést postoj: musím být silný, schovat slabost, ochránit sebe i druhé a získat respekt.

Jejich slast ale není jen „užívání si“. Patří do toho i potěšení z uspokojování impulzů, přitažlivost zakázaného a někdy i radost ze samotného boje. Pro některé z nich je konflikt způsob, jak se s druhými propojit. Často testují sílu tím, že zatlačí na citlivé místo druhého a sledují reakci. Je to pro ně způsob, jak zjistit, s kým mají tu čest a kde jsou hranice. Jsou totiž velmi citliví na vlastní teritorium a potřebují mít prostor.

Potěšení pro ně může přicházet i z boje a z pocitu vítězství, i když není vyslovený. Tomu odpovídá styl „všechno nebo nic“: mají sklon vidět věci v extrémech. Lidé jsou buď silní, nebo slabí, spravedliví, nebo nespravedliví. „Něco mezi“ se jim v tomhle nastavení hledá hůř.

Typické je také to, že u nich často vede akce před přemýšlením a prožíváním. Zaměřují se na to, co je konkrétní a hmatatelné, často na tělesné pocity. Jednají rychle: udělají krok dřív, než si to celé promyslí. Někdy se přistihnou, že už mluví, i když ještě přesně nevědí, co chtějí říct. Prostě mezi podnětem a reakcí je velmi krátká pauza.

V jejich častém riskování se znovu objevuje slast. Naučili se totiž vnímat úzkost jako zdroj vzrušení. Je to způsob, jak se „zatvrdit“ vůči životu: nepříjemné pocity se přetaví do adrenalinu, který je naopak lákavý.

EMOČNÍ FIXACE DEVÍTKY – LENOST

U lenosti se tady nemyslí jen to, že se někomu nechce pracovat nebo že nemá motivaci. Jde spíš o něco hlubšího: člověk ztrácí kontakt sám se sebou. Nechce se mu dívat dovnitř, zkoumat své pocity a potřeby, a často se brání změnám. Raději zůstává v klidu, ve známém a stabilním, někdy až příliš konzervativně.

Lenost se tu dá chápat jako vnitřní nehybnost: otupělost, netečnost, neschopnost „pohnout se“ uvnitř. Jako by hlavní problém byl v tom, že člověk neumí nebo nechce obrátit pozornost do svého nitra. Typické je málo vnitřních prožitků, málo „ohně“, málo vášně. Pocity jsou utlumené a člověk přestává slyšet svůj vlastní vnitřní hlas. Nejde tedy jen o nechuť něco dělat, ale i o nechuť vnímat vlastní zkušenost.

Může to souviset s tím, že už v dětství se člověk naučil, že jeho názor nikoho moc nezajímá a že potřeby druhých jsou důležitější než jeho. Postupně se pak „uspí“ v tom smyslu, že přestane sledovat svoje skutečné přání a zaměří se jinam. Místo opravdových potřeb si začne vystačit s drobnými útěchami a náhražkami lásky. Přijme, že jeho priority se stejně nebudou brát vážně, a tak otupí, stáhne energii od sebe a začne na sebe zapomínat.

Tito lidé někdy popisují, že mají „okno“, když se jich někdo přímo zeptá, co chtějí nebo co cítí. Jejich pozornost je tak nastavená na přání ostatních, že v sobě nenacházejí odpověď. Uvnitř je prázdno, jako by nevěděli, co říct, protože „tam nic není“ nebo k tomu nemají přístup.

Lenost je tu tedy spíš výrazem toho, že se člověk dokonale přizpůsobí situaci a snaží se žít co nejméně náročně. Cílem je klidný, jednoduchý život složený z rutinních činností, které pomáhají nemyslet na vlastní priority.

Nejsnadnější způsob, jak na sebe zapomenout, je ponořit se do návyků. Může to být alkohol, drogy, ale i „neškodnější“ věci: hodiny u televize, bezmyšlenkovité scrollování, klevetění, drobné radosti a uklidňující rituály. Tito lidé často fungují hodně ze zvyku, mají rádi pravidelnost a to, co je známé.

Zároveň bývají hodně zaměření na udržení vnitřního klidu a rovnováhy. To může vést k tomu, že jsou velmi opatrní, neradi mění zaběhnuté věci a drží se tradic a jistot, někdy až rigidně.

Kombinace odpojení od vlastního vnitřního světa a sklonu vzdávat se vede k tomu, že člověk působí mile, srdečně, pohodově a „zemitě“. Navenek to může vypadat příjemně a stabilně, ale uvnitř to často znamená, že se sám sobě trochu ztratil z dohledu.

Na závěr vám ještě nabízím stručný pohled na hlavní charakterové rysy jednotlivých typů:

1 - Hlavní rys:
Zášť

2- Hlavní rys:
Lichocení

3- Hlavní rys:
Ješitnost

4- Hlavní rys:
Melancholie

5 - Hlavní rys:
Odpojenost

6 - Hlavní rys:
Pochybnost

7 - Hlavní rys:
Plánování

8 - Hlavní rys:
Kontrola

9 - Hlavní rys:
Lhostejnost